Recenze

Hudební festival v Luhačovicích ve jménu Leoše Janáčka

Kulturní dům Elektra, Lázeňské divadlo a kostel sv. Rodiny
Karla Hofmannová

Leoš Janáček Luhačovice miloval. A ony mu to nyní plně vrací. 24. ročník hudebního festivalu rozezněl známé lázně, aby krásnou hudbou potěšil lázeňské hosty i znalce. Záštitu nad festivalem přijala již podruhé profesorka Eva Blahová, která má navíc k Luhačovicím intimní rodinný vztah.

V pondělí 13.7. v Městském domě kultury Elektra bylo na zahajovacím koncertě plno. Program byl posluchačsky vděčný, přesto, nebo právě proto, že dramaturgie přinesla novinku. Navíc dílo Leoše Janáčka, což je rarita. Sonátu 1. X. 1905 "Z ulice" napsal Leoš Janáček pro klavír. Jeho žák a spolupracovník, dirigent Břetislav Bakala, který z Janáčkových prací zpracoval řadu klavírních výtahů, druhou část sonáty s názvem Smrt, zinstrumentoval. Pravděpodobně to nikdy nebylo nikde uvedeno, neboť bez první části to nemá logiku. Tato skutečnost vyprovokovala mladého dirigenta Vojtěcha Spurného k akci a zinstrumentoval v duchu Bakalově i Janáčkově rovněž část první, Předtuchu.

Dílo bylo provedeno na festivalu jako světová premiéra. Oproti klavírní sonátě má daleko větší barevnost, napětí i zpěvnost. Dirigent ho snad až příliš romantizoval, housle zněly zpěvně v legatu, horny úsečně a tvrdě vstupovaly s výhružným motivem, což zvyšovalo napětí. Postupná gradace k vrcholu, plastičnost a barevnost ukázaly Janáčka jako impresionistu a romantika, což v klavírní sonátě tak zjevné není. V každém případě to byl počin zajímavý a posluchačsky vděčný.

Pohádka na motivy k Radúzovi a Mahuleně, op. 16 Josefa Suka potěšila především publikum, které má stále ještě v oblibě romantickou hudbu. Dirigent se položil na dlouhé a široké fráze, které vystavěl i dynamicky pečlivě, přestože byl zvukově omezen poměrně malým sálem s kruhovým půdorysem, který zvuk kumuluje. Stavěl na dynamických kontrastech a barevnosti instrumentace. Houslové sólo koncertního mistra Pavla Mikesky znělo čistě, zářivě a křehce, plné něhy a prosto afektu, polka byla špičatá a nadýchaná, smuteční hudba zněla až strašidelně, kletba Runy šla až na maximum možností sálové akustiky, aby zněžněla a uklidnila celkovou náladu do katarze.

Vrcholem večera bylo vystoupení violoncellistky Michaely Fukačové. Brněnská rodačka, žijící v Dánsku, koncertuje po celém světě a Dvořákův Koncert pro violoncello a orchestr č. 2 h moll, op. 104 je jejím mistrovským číslem. Prokázala to opět na luhačovickém koncertě, kdy rozeznívala svůj nástroj s maximální energií a cílevědomou a procítěnou muzikalitou. Výborně si rozuměla s orchestrem - hrála Filharmonie Bohuslava Martinů - i s dirigentem a byla partnerem orchestru, se kterým prokázala niternou souhru jak s houslemi, tak s lesními rohy, které překvapovaly vyrovnaností a měkkým, nosným tónem.

Zahajovací koncert nasadil vysokou interpretační laťku, kterou další koncerty dokázaly udržet. Druhým koncertem bylo vystoupení Wihanova kvarteta v úterý 14.7. v Lázeňském divadle. Útulné prostředí i přátelská akustika konvenovaly poslechu souboru, který dal do svého vystoupení vervu i poezii. Smyčcový kvartet C dur, op. 76 č. 3 "Císařský" Josepha Haydna byl ukázkovým předvedením klasického přístupu, Smyčcový kvartet č. 1 "Z podnětu Kreutzerovy sonáty" Leoše Janáčka jiskřil a překypoval emocemi a energií a Smyčcový kvartet F dur, op. 96 "Americký" Antonína Dvořáka hladil po duši melodičností a jásavým témbrem. Jako přídavek zaznělo Finále ze Smyčcového kvartetu č. 4, op. 18 Ludwiga van Beethovena, ve kterém znovu hráči potvrdili svoji technickou i uměleckou erudici.

Dramaturgii festivalu se podařilo připravit publiku každý večer jiný a pokaždé plný dobré hudby i nálady. 15.7. se opět milovníci hudby sešli v Lázeňském divadle, tentokrát na operním recitálu. Renomovaná sopranistka Simona Houda Šaturová si přizvala jako partnera mladičkého tenoristu, který již ve svých 23 letech slibuje, že vyroste v pěveckou hvězdu. Petr Nekoranec končí studia na pardubické konzervatoři, a přitom již získal angažmá v Bavorské státní opeře v Mnichově. Na koncertě sice předvedl zatím ještě ne zcela vypracovaný materiál, který ale má pevně uchopený, kultivovaný a vyrovnaný, posazený na dechu, dobře intonuje i vyslovuje a jako bonus překvapil krásnými, jistými a pevnými výškami. Rodák z Polné u Jihlavy je slibný talent a má kariéru dobře nakročenou. Simona Houda Šaturová zpívala s mladistvým elánem, její pevný soprán zněl jásavě s dramatickým zabarvením, snad až příliš nosně na tak malé divadlo. Dvojice přinesla repertoár ne příliš oposlouchaný, počáteční árie z oratoria Mesiáš Georga Friedricha Händela zněly poněkud sevřeně, árie Donny Anny a Dona Ottavia z Dona Giovanniho W. A. Mozarta už přinesly příležitost k rozehřívání a Nápoj lásky Gaetana Donizettiho, árie a duet Nemorina a Adiny díky komediálnímu podtextu, konečně dvojici uvolnil. Ve druhé polovině koncertu to byl zase Don Pasquale a árie Ernesta, která prověřila skutečné kvality mladého tenoristy, stejně jako jeho duet s Norinou. Árie Dona Ramira z La Cenerentoly Gioachina Rossiniho v jeho podání přivedla publikum do extáze. Sopranistka přišla ještě s árií Rosiny z Lazebníka sevillského a s árií Julietty z opery Romeo a Julie Charlese Gounoda, kde předvedla své umění koloratury. Jako přídavky zněly árie vévody z Verdiho Rigoletta, kouzelná árie Lauretty z Pucciniho jednoaktovky Gianni Schicchi, na závěr duet a poté přípitek z Verdiho Traviaty. Úžasná atmosféra a ovace publika byly neopakovatelné.

Ve čtvrtek 16.7. zněla pro změnu hudba s duchovním nábojem. Soubor Musica Florea a dirigent Mark Štryncl spojili síly s varhaníkem Jaroslavem Tůmou a připravili večer v kostele svaté Rodiny. Johann Sebastian Bach a jeho Fuga č. 5 z Umění fugy, BWV 1080 koncert zahájila, následovala Sonáta a moll, BWV 965 pro varhany, což je Bachova transkripce skladby Johanna Adama Reikena ze sbírky Hortus Musicus. Z Chrámových sonát pro dvoje housle, varhany a basso continuo Wolfganga Amadea Mozarta zněla Sonáta D dur, KV 69 (41k), a Sonáta F dur, KV 145 (124b). Sonátu g moll Carla Philippa Emanuela Bacha poté následovala Sinfonia g moll, BWV 1070, která je připisovaná J. S. Bachovi, ale její charakter tomu neodpovídá. V části Menuetto alternativo praskla houslistce struna a nastalou pauzu pohotově vyplnil Jaroslav Tůma. Na velké místní varhany zahrál sólovou skladbu Leoše Janáčka Varyto pro varhany, jejíž jednotlivé věty ihned prokládal vlastní improvizací. Myšlenka sice zajímavá, ale posluchač se zcela ztratil v tom, co je autentický Janáček a co je improvizace varhaníka. Na závěr koncertu zněl Koncert pro varhany a orchestr F dur, op. 4 č. 5 Georga Friedricha Händela. Mimo Janáčka, který působil v dramaturgii koncertu poněkud přízračně, hrál varhaník spolu se souborem na vlastní pozitiv. Ve velkém prostoru chrámu se ale zvuk celého ansámblu nepropojoval a ztrácel se a po celou dobu nedošlo ani k navození kontaktu mezi publikem a účinkujícími.

Zato závěrečný koncert, který se konal v pátek 17.7. v Lázeňském divadle, kontakt s publikem nepostrádal. Houslista Pavel Šporcl spolu s klavíristou Petrem Jiříkovským svým entuziasmem a bravurní souhrou, která nepostrádala muzikantský esprit, publikum doslova strhli. Partita č. 2 d moll pro sólové housle J. S. Bacha, Sonáta pro housle a klavír Leoše Janáčka, Poème élégiaque, op. 12 Eugèna Ysaÿe, Polonéza G dur, op. 8 Ferdinanda Antonína Lauba, byly kusy, které zaručily úspěch, zasloužený i precizním a hudebně vycizelovaným podáním. Houslista zařadil i vlastní skladbu, kterou nazval Bohemian Nostalgia. Vyvrcholením večera byla skladba někdejšího houslového virtuosa Jaroslava Kociana s názvem Old Folks at Home. Ovace nebraly konce a posluchači stáli ještě dlouho dlouho ve frontě na autogram. Autogramiáda byla po každém koncertě a byl o ni velký zájem, což prohloubilo kontakt mezi publikem a umělci.

Luhačovický festival vzdal hold nejen Leoši Janáčkovi, ale svou promyšlenou dramaturgií, která spojila hudební hodnoty s náladou a vkusem publika, dokázal povzbudit v návštěvnících lázní zájem o klasickou hudbu i její současnou interpretaci. V neposlední řadě se našel čas i na doprovodné programy, které potěšily všechny zájmové skupiny. Na Lázeňském náměstí zněla Musica Folklorica a ženský sbor Oskoruša, v Lázeňském divadle měla poutavý literární pořad o Leoši Janáčkovi s promítáním dobových reálií muzikoložka a ředitelka Nadace Leoše Janáčka Eva Drlíková a na závěr se promítal v kině Elektra film Lev s bílou hřívou. Festival Luhačovice měl letos vysokou úroveň a dokázal přitom potěšit široké spektrum lázeňských hostů. (Hudební rozhledy, č. 9, str. 18 - 20).