Recenze

Dvě výrazné osobnosti, dva recitály v jednom koncertu

18.7.2014 22:00 Zdena Plachá
www.operaplus.cz

Ve čtvrtek 17. července večer se měli příznivci Festivalu Janáček a Luhačovice možnost v kostele svaté Rodiny setkat se dvěma mladými pozoruhodnými dámami, které lze na českých pódiích potkat - zvláště spolu - jen vzácně. S varhanicí, cembalistkou a skladatelkou Kateřinou Chrobokovou a mezzosopranistkou, specialistkou na interpretaci barokní hudby Dagmar Šaškovou. Skutečnost, že se na jednom koncertu sešly tak výjimečné umělecké osobnosti, byla patrná již z dramaturgie večera. Musím přiznat, že jsem od začátku měla pocit, jakoby se jednalo o dva propojené recitály, v nichž se každá z protagonistek chtěla s posluchači podělit o to své umění.

Koncert zahájila Kateřina Chroboková Toccatou a fugou d moll BWV 565 Johanna Sebastiana Bacha. Jedná se o jedno z nejpopulárnějších Bachových děl, a proto je pro každého interpreta obtížné, čím ještě posluchače překvapit. Kateřině Chrobokové se to ovšem jednoznačne podařilo. V jejím podání získaly toccata i fuga zcela nový rozměr, rozezněly se pasáže jindy skryté a díky velkému nasazení a fortelu, s jakým interpretka hrála, se tak úvodní skladba stala jedinečným zážitkem. Navíc tento nástroj dokonale vykreslil různé délky úhozů, techniku, kterou Kateřina Chroboková interpretačně následuje svého belgického učitele Reitze Smitse. Tato jedinečná herní technika dokáže rozevřít novou zvukovou barevnost varhan způsobem, se kterým se běžně u nás posluchač nesetká.

Dagmar Šašková začala svou část večera skladbou Laudate Dominum Claudia Monteverdiho a vzápětí Canzonettou spirituale sopra alla nanna Tarquinia Merula. Pokud první skladba impozantně otevřela skrze Bachovo dílo svět varhanní hudby, následující dvě skladby uvedly posluchače do světa baroka. Vokální mistrovství Dagmar Šaškové působilo na posluchače takovým způsobem, až se tajil dech. Je velice vzácné, pokud se setkáte s tak výsostně čistým a precizním podáním. Měla jsem pocit, že pro tento hlas není technicky nic nemožného, a navíc dokáže do svého projevu vložit tolik emocí a afektů! Právě díky nim se hudba dobově tak vzdálená stává překvapivě velice živou i zajímavou a vím, že je to skutečně dáno jedinečnou interpretací.

Střední část koncertu zavedla posluchače až do dvacátého prvního století. Kateřina Chroboková si jako sólovou skladbu vybrala jednu ze svých vlastních děl nazvanou Slavkof. Poprvé jsem měla možnost slyšet ji hranou na klasické varhany a mile mě překvapilo, jak všechny prožitky z večerního kostela ve Slavkově, které autorka chtěla zachytit, fungují i na nástroji klasickém. Hold Janáčkovi vzdala hned poté jeho Postludiem z Glagolské mše, které jedinečným stylem nezapře svého autora. Je veliká škoda, že se Janáček více nevěnoval varhanní tvorbě, protože jeho nezaměnitelný hudební styl zní i na nich tak originálně. Kateřina Chroboková umí i jeho hudbě vdechnout očekávaný lesk a výrazovou ostrost, prostě vše, čím Janáčkova hudba uchvacuje posluchače na celém světě.

Další část večera nás vrátila společně s Dagmar Šaškovou do světa baroka, nejprve francouzského, poté italského. Motet a la vierge Respice in me divina mater Nicolase Berniera i Motet pour St. Pierre Cantate Domino Josepha Bodina de Boismortiera byly opět ukázkou vrcholné interpretace, kterou Dagmar Šašková studovala dva roky přímo u "zdroje" v Centru barokní hudby ve Versailles. Skvělá dynamika, pěvecky dokonalé provedení korunované opět silným emocionálním prožitkem a perfektní souhra obou účinkujících přinesly posluchačům nezapomenutelné chvíle.

Závěr koncertu patřil vrcholnému představiteli pozdního italského baroka Antoniu Vivaldimu. Pro mě došlo k velice zajímavému srovnání francouzské a italské barokní hudby a musím přiznat, že ta italská zvítězila. Vivaldiho hudba zazněla tak radostně, že doslova prosvítila atmosféru v kostele a všem vlila do žil jasnou energii. Kantáta Care selve, amici prati se nesla kostelem plná radosti a zaujala mě především precizním zvládnutím dynamiky, která se v da capech perlivě opakovala v dokonalé souhře s varhanami i s přesností, která doslova brala dech.

Kateřina Chroboková si pro závěr večera vybrala Koncert d moll Antonia Vivaldiho, který pro varhany přepsal Johann Sebastian Bach (BWV 596). Všechny jeho části Allegro, Grave, Fuga, Largo e spiccato a Allegro udržely krásnou jasnou italskou atmosféru závěru večera a Kateřina Chroboková nezůstala Vivaldiho hudbě nic dlužná. Technicky obtížné pasáže zvládala s bravurní lehkostí a dokázala jim vdechnout radostnou a zářící energii. Pokud posluchači nemají představu, jak je hra na klávesy varhan náročná na sílu úhozu a překonání odporu kláves varhan, vůbec by je nenapadlo, kolik energie je třeba do hry vložit. Technicky náročné pasáže zněly tak lehce, jako by byly hrané na cembalo.

Po dlouhém potlesku byli posluchači odměněni dvěma přídavky. Nejprve zaznělo ještě jednou Monteverdiho Laudate Dominum v podání Dagmar Šaškové a Kateřiny Chrobokové a poté ještě jedna skladba Katt, tedy Kateřiny Chrobokové s názvem Keltsko-moravská. Autorka doslova ovládla zvukem varhan celý prostor kostela a během krátké chvíle dokázala vytvořit atmosféru keltského světa prodchnutého moravskými písňovými motivy tak impozantním způsobem, že udělala za celým večerem naprosto strhující tečku.

Rozhodně si nenechám ujít další příležitost, kdy se budu moci s některou z účinkujících opět setkat na nějakém koncertě, protože jsou pro mě obě zárukou jedinečného uměleckého zážitku a dokáží společně překvapivě skloubit zdánlivě nesourodé.